Martin Domanský

Martin DomanskýMartin Domanský (13 let)

 Ježek Čumík

Jednoho letního dne jsem šel do lesa co je blízko našeho domu. Šel jsem a myslel jsem si, že nasbírám pár hub, protože bylo po dešti a svítilo slunce.

Ale ejhle, hned co vkročím do lesa vidím mládě ježka  zamotané do rybářské sítě, kterou tam asi někdo pohodil. „To snad není možné", pomyslím si. Nějaký hlupák, kterému už tato rybářská síť byla asi nepotřebná, jí sem jen tak pohodil. Okolo mláděte nervózně přešlapovala ježčí máma a starostlivě se koukala na svého potomka a vůbec mu nijak nemohla pomoci. Maličký ježek se v té síti svíjel a vydával při tom jakési pisklavé zvuky, které byly až k pláči. Okamžitě jsem na zem položil košík na houby, se kterým jsem šel do lesa a těšil se, že ho naplním, ale když jsem viděl tuto spoušť, běžel jsem rychle domů pro nůžky, abych toho nešťastníka z té sítě jednoduše vystříhal.

Doma jsem je popadl a běžel zpátky do lesa. Jak mě ježčí máma spatřila, začala  couvat a raději šla pryč, ale pořád se na mě dívala, cože to dělám  jejímu mláďátku. Ježčího mladíka jsem vystříhal ze sítě a když jsem ho zase položil na zem, tak ježčí máma byla pryč - už mě nesledovala, asi se bála. „To je teda gól, kam já teď  toho čiperu dám", pomyslím si. „Přece nemůžu takové mláďátko, co potřebuje pomoci od vlastní mámy, jen tak tady nechat", řeknu si a naplním koš na houby lesní půdou a trochou listí a toho „ježouna" do něj dám. Ježek je v košíku. Porozhlédnu se ještě okolo, ale ježčí mámu opravdu nevidím. Poté se podívám na malinkého ježečka, co na mně svýma dvěma černočernýma, pichlavýma, roztomilýma avšak nevěřícíma očima upřeně dívá. Vezmu košík do pravé ruky a jdu domů. V duchu přemýšlím a doufám, jestli mi ho máma dovolí nechat doma. Vzbuzují se ve mně otázky čím ho budu krmit, ale vzpomenu si, že ježci si rádi pochutnávají na kočičím žrádle a my zrovna doma kočku máme. „No, potrava by byla i pelíšek nějak zařídím, třeba z krabice od bot, ale jen jak dlouho by to takhle šlapalo....na pár hodin, dnů nebo dokonce týdnů či měsíců?" Jdu a jdu po cestičce domů a vrtá mi to hlavou, hlavně to co na tohohle bodlináče řekne moje mamka. Přijdu domů na naši zahradu, zavolám mámu a v duchu doufám. Mamka přijde. Se sklopenýma očima a s kratším komentářem řeknu, co to znamená. Už vidím,jak moje milá máma, která si tak potrpí na čistotu a hygienu, mi dá přednášku bez konce- kolik že mají ježci blech a klíšťat a kdo to po něm bude uklízet!Ale reakce byla neočekávaná! Mamka, jak ho viděla,zamrkala úžasem a říkala jaký je to malý chudáček. Zeptal jsem se, jestli si ho můžeme na nějakou dobu nechat a mamka mi odpověděla,že je to samozřejmost. Celý šťastný jsem jí dal velkou pusu. Ježek se na nás jen tak podíval, jako by si chtěl povzdychnout, kam že se to vlastně dostal, ale já už jsem stejně na jeho pronikavých očích viděl, že má trochu větší důvěru. Máma mu šla nalít do mističky trochu vody. A já jsem přinesl krabici od bot, dal do ní ručník a právě přinesenou mističku s vodou a ještě jednu s trochou žrádla pro kočku. Mladému ježkovi to zřejmě velmi chutnalo a celou mističku vylízal a vypadal dokonce ještě hladově. Tak jsem mu přidal. „Hele mami, pojď se prosím tě rychle na toho ježka podívat. „Ježka?" pomyslel jsem si. Máma mezitím přišla. „Mami musíme mu dát ještě nějaké jméno, nezdá se ti hloupé mu říkat prostě ježek?" „Tak jo, ale jaké?" odvětila mamka. Podíval jsem se zamyšleně na ježka a on se na mně,jako na zavolanou, těma svýma, jak už jsem říkal, výraznýma a pronikavýma očima upřeně zadíval. A z ničeho nic mě napadlo jméno Čumík. Čumík - podle těch jeho pronikavých očí. Mamka schválila a zasmála se.

Čumík byl u nás jako v bavlnce,zvykl si a byl ochočený.Ale stejně mu něco scházelo - jeho ježčí máma! Druhý den,  jsem si řekl, že by bylo dobré ho vrátit do přírody.  Sám ale nepřežije, potřebovalo by to najít jeho mámu. Třeba je jeho máma tak chytrá a bude na něj čekat večer na tom samém místě,kde jsem ho našel.

 Rozhodl jsem se, že to půjdu zkusit.

Bylo osm hodin a začínalo se stmívat. Objasnil jsem mamce a tátovy plán. Říkali mi, že se už asi pro něj nevrátí,  ale já jsem doufal! Tak jsem tedy Čumíka sbalil do košíku a s rodiči jsme vyrazili na  místo,  kde byl ještě před dvěma dny zamotaný do sítě. Čumík se porozhlédl a my jsem popošli mezitím dál, aby se nás případně ježčí máma nebála. Čumík si lehl na to místo a schoulil se do mechu. Bylo půl deváté a pořád tak očekávaná ježčí máma nepřicházela. Čumík stále na stejném místě. Nastala desátá hodina a pořád nic. Rodiče mi řekli, že půjdeme a že to zkusíme příště, ale najednou slyšíme dupání, šramot a praskání malých větviček na zemi. Čumík okamžitě vstal a koukal do tmy, ze které se vynořila ježčí máma. Byli jsme moc šťastní a začali se smát, protože se Čumík s jeho matkou očuchával a z ničeho nic se ježčí máma povalila na bok, bříškem k Čumíkovi a on začal sát mléko.

Upřeně, beze slova, jsme se na ně koukali a  oni si to, bok po boku, odkráčeli do lesní tmy. Byli jsme neuvěřitelně šťastní a šli jsem domů s výborným pocitem spát.

 

 

Tisk Export článku do PDF